Prezentace z konference v Blansku

Na stránku s programem konference jsme umístili většinu prezentací.

PhDr. Jiří Broža nám navíc poslal ke stručné prezentaci podrobnější text:

Pravidla a lidská důstojnost – rozpor nebo jednota?

Vážené kolegyně, vážení kolegové, přátelé,

chci se s vámi podělit o jeden svou představu – Co si představuji pod pravidly a co si myslím o tom, jak vznikají.

Nejprve bych je rád rozdělil na vnitřní a vnější. Vlastně raději chronologicky – vnější a vnitřní. Nebo ještě lépe: vnější – vnitřní – a zase vnější.

Celý svět všechno, co na něm i mimo něj existuje, podléhá pravidlům. A vše se jimi řídí, aniž bychom o tom uvažovali. Např. pravidlo narození, po kterém následuje smrt. I když narození konkrétní bytosti bychom mohli spíš zařadit do kategorie náhod než pravidel. V každém případě bych se u něj chvilku rád zastavil.

Už těsně po narození se stáváme součástí pravidel. Pravidelně dýcháme, pravidelně máme hlad a žízeň a pravidelně to zase jde ven – čůráme, kakáme… Tato pravidla nás nezbavují lidské důstojnosti, pokud k pravidelnému vyměšování nedochází nekontrolovaně na základě pudových impulsů i v době, kdy třeba na konferenci mluvíme o svém tématu.

Nevím, jak to měli naši dávní předci před vznikem lidských společenství pobývajících delší dobu na jednom konkrétním místě. Lze dokladovat, že vznikem větších uměle vytvořených sídel (jedno dlouhodobé místo k bydlení většího počtu lidí), bylo asi spontánně zavedeno pravidlo nevykonávat potřebu kdy to na člověka přijde.

Dneska se učíme, že v anální fázi psychosexuálního vývoje dochází k tzv. toaletnímu nácviku, v němž svou okamžitou pudovou slast dítě odkládá, aby ji nahradilo slastí společenskou, narcistickou – oceněním, oslavováním. Toto vnější, po rodičích žádané, pravidlo dříve nebo později zdárně integrujeme do svého běžného repertoáru a stává se pravidlem ne vnějším, ale vnitřním – našim. Mám za to, že nás toto pravidlo nijak nezbavuje důstojnosti. Možná dokonce naopak. Dalo by se říct, že jsme s ním v jednotě – odhadl bych tak do 3-4 promile.

Mohl bych pokračovat v popisu vzniku dalších jednotlivých pravidel, která jsou na tom podobně. Pokusím se ale o zobecnění.

Vše, co považujeme za správné, jsou pravidla, která nás nejen nezbavují důstojnosti, ale dokonce nám jejich ctění, dodržování a prosazování důstojnost vytváří a jsou součástí naší hodnoty.

Protože jsou naše!!!

Jsou naše???

Vždyť se rodíme „tabula rasa“. Domnívám se a dokonce jsem přesvědčen, že ano. Protože jsme si je koupili. Udělali jsme výměnný obchod s těmi, kteří nám byli nejblíže a které jsme milovali, potřebovali a věřili jim. Vše proběhlo tak, že o tom ani jedna strana nevěděla, všem to přineslo užitek a radost a bylo snadné se s nimi natolik ztotožnit, že se stala jednoznačně našimi.

Po období, kdy nás ovládají především pudové potřeby, nastává období, kdy se začíná vytvářet Superego. Na rozdíl od ID se jeho zrod neděje z vnitřních potřeb, ale jeho zdroj leží vně. Zjednodušeně – u rodičů. A my jej postupně naprosto přirozeně integrujeme. Všechny pravidla, normy, zásady, morálka… se stávají naší nedílnou součástí. Jde to mimo jiné taky proto, že i rodiče je mají jasně integrované a nepochybují. To, že jsou původně vlastně rodičů, se dozvídáme náhodně, pokud jsme dostatečně odvážní si to připustit. Často je to zdroj výcvikového zděšení.

Pro každého z nás tedy existují pravidla, o kterých nepochybujeme a dokonce jsme schopni se o nich nejen pohádat, ale i za ně bojovat se zbraní v ruce.

Rodič ale není jediný, kdo je v nás vytváří (i když je nejdůležitější). V životě každého nastane období, kdy potřebujeme tato pravidla zpochybnit, abychom je znovu přijali v jiné kvalitě. Tomuto období říkáme puberta a dospívání. A opět se to děje nevědomě. Nějak asi cítíme, že pravidla jsou tak trochu z vnějšího světa, a hledáme k nim jinou cestu.

K tomu, abychom je nejen převzali, ale abychom je změnili nebo si je potvrdili na základě vlastní zkušenosti, volíme různé náhradní mocné zdroje. Jedním z nich je příklon k ideologii. Ta může mít svou jednoznačností, bezvýhradným přijetím a oceňováním těch poslušných podobnou sílu, jakou mají v dětství rodiče. Vytváří pro nás dobré nové místo, dává nám smysl ve světě a nabízí, že nás vyvede z propasti nejistot, pochybností, tápání a hledání. V naprosté většině případů se po tomto experinetu (nebo exkurzi do jiného světa) vracíme v základním nastavení k původním hodnotám, pravidlům. Možná trochu změněným, ale pokud nenastane drama (kalamita nebo psychoterapie) a ta původní jsou dostatečně pevná, začneme je v dospělosti zastávat bez ohledu na to, jestli jsou prospolečenské nebo asociální, konstruktivní či destruktivní, prospívají nebo škodí apod.

Dovolím si malou odbočku, která je ovlivněná děním v Evropě ve vztahu k muslimské otázce. Jak je možné, že rodiče, kteří se do Evropy přistěhovali, jsou umírnění a dokonce vyděšení z toho, co radikálního jsou schopni udělat jejich potomci. Mám dojem, že rodiče jsou „pouze“ přizpůsobení něčemu (evropské kultuře), co úplně neodpovídá jejich původnímu a přirozenému Superegu. To, co předávají dětem, může být v mnoha ohledech rozporuplné a tudíž ne zcela dobře integrovatelné. V takovém případě může mít příklon k ideologii odpovídající původním kulturním vzorcům rodičů větší sílu a smysl než jsou nejistá pravidla převzatá od rodičů přizpůsobených. Mohli bychom dokonce hovořit o kolektivním, národním Superegu.

Co je na základě této úvahy důležité pro vytváření pravidel v adiktologických institucích a co je důležité pro to, aby byla klienty přijatá. Aby se s nimi neocitli v přímém konfliktu, aby jim mohli věřit a třeba je i postupně začít používat jako svou hodnotu.

Klienti k nám ale (jako se rodí děti) nepřicházejí jako „tabula rasa“. Už mají vytvořený svůj systém hodnot. Někteří shodný s rodičovským, jiný s jeho opakem, nejčastěji v různé kombinaci. Z toho důvodu se většinou pokoušíme vytvářet pravidla odpovídající jakémusi kulturnímu universu. Jenže ani o něm moc nevíme jaký je. Zkuste se někdy skupiny lidí zeptat jaký je svět. Možná budete překvapeni růzností odpovědí.

Jsme v pasti. Ať se budeme snažit sebevíc, vždycky bude existovat skupina lidí, pro které budou sebelépe vypracovaná pravidla znamenat teror nebo naprostou bezbřehost, ve které není možné se vyznat.

Jo jo, jsme hodně různí a neexistuje systém ten, který by se zavděčil lidem všem.

Domnívám se, že jediná cesta, která může vést k relativně zdárnému vyústění, je ta, kterou uděláme pro sebe. Podobně jako rodiče, kteří se prvně zamilují a tvoří symbiotickou jednotku. Při rozdělení se cítí neúplní. Seznamují se jeden s druhým, panuje mezi nimi velká tolerance. Později se seznamují i s kulturou, ze které pochází milovaný/á. Tímto procesem vytvářejí zcela přirozeně novou společenskou kulturu obsahující kombinaci obou předchozích. Když se to povede, jsou oba s tím, co vytvořili, v souladu, prosazují to, mohou na to být hrdí a věří tomu. Je to jejich. Integrace dítěte do takového světa bývá snadná. Mám dojem, že klienty z těchto rodin moc často neléčíme.

Není čas rozvádět různé varianty a co dělá s párem v různém poměru namíchaná jejich nová kultura. To nechám na vás a na vašem zkoumání.

Znovu k tvorbě pravidel pro klienty. Je jasné, že stejnými fázemi jako důvěrný pár, který úspěšně dospěje až do společné šťastné smrti, neprocházíme. Ale můžeme se společně starat o to, aby systém (Superego) našeho pracoviště byl pro všechny pracovníky srozumitelný, mohli ho přijmout, mohli na něj být hrdí, být s ním ve vnitřním souladu a věřit mu.

V takovém případě se nám podařilo vytvořit prostředí, které je dostatečně autentické, stabilní, jisté a zvenku nezpochybnitelné. Přestože se o to budou mnozí klienti zcela jistě snažit, a to všemi prostředky.

A co potřebuje klient? Autentické, stabilní, jisté, dobře ohraničené ochraňující prostředí. Podobně jako dítě.

Pokud mu nebude vyhovovat, nejste pro jeho adopci dost vhodná rodina. Neznamená to, že jste špatná, jen máte pro něj nepřijatelné hodnoty. Někdy už jen to, že se pokoušíte nějaké hodnoty ctít a demokraticky je prosazovat, může znamenat výzvu k boji. Nenechejte se tím zviklat. Je to jen dobrý důvod k tomu znovu a znovu mudrovat nad tím, co a v jaké podobě nabízíme. A jestli se náhodou po zkušenosti se selháním něco nestalo s naší vírou.

PhDr. Jiří Broža, jirka.broza@volny.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *